I kdy ž nejsem profesní filozof, snad trochu mám v oblibě hledání moudrosti. Hlavně té svojí, protože - přiznávam bez mučení - nejednou trpím jejím nedostatkem a nevím kde ji mám poschovávanou. Tak jako nyní ...
Mám jí (svoji moudrost) popřelepovanou hesly mnohých. (pravověrců liberálních i konzervativních, materialistů a rovněž idealistů, zanícených fanatiků anebo blahosklonných relativistů) ... Nic to, beru názorové "vidle" a pokouším se vyhazovat hnůj ze svého myšlení. Jéje tam toho je, to bude mentální svalovice!
Něco zajímavého začiná vykukovat pod všemožným sajrajtem. Pokouším se TO vytáhnout, očistit, uchopit. Co to může být? Aha pokora. Už na první pohled zajímavé. Ale těch nánosů na pojmu je na můj vkus nemálo. Na pošpiněném povrchu rozeznávám omyly mého života: "Pokora je produktem opia lidstva, náboženství " , našeptává do jednoho ucha pan Karel Marx. Do druhého se usiluje překřičet Joshua, ten z Nazaretu: "Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou"
Rozhodně nehodlám být jakýmsi pasivním otloukánkem! A nechci být nadrogovám ani jakýmkoli "ismem". Uchopit pokoru pro mne znamená uvědomovat si svoji malost. Ne, nemám na mysli sebepodceňování. Pouze zapínám paměť svých omylů a předsudků. Ach jo - těch byloa ve vrchovaté míře. Tahaných dobrými úmysly, které - jak je známo - dláždí cestu do pekla. Přeskočit svoji malost pro mne (i pro Tebe, možná) znamená uchopit výrok pana Descarta: "COGITO ERGO SUM" a podívat se na něj ze svého zorného úhlu: Pochybovat o správnosti svojich názorů - mnohdy neopodstatněných předsudků. A protože chci být, tak i přemýšlet nad svými názorovými pilíři. A kriticky je přehrabávat. Velmi přísně. Ty svoje, samozřejmě.
A přešlapy druhých? Dívat se na ně přes brýle historie vlastních kiksů. Tak tam někde na mně mrká "potvůrka pokorová"